STÁŘÍ koně a STAŘÍ koně, aneb proč jsem proti „koňskému důchodu“

Stáří koně a staří koně, to jsou dva tak strašně relativní pojmy!
 
K tomuto tématu mě přivedla úvaha mé kamarádky, která plánuje pro 20-ti letou kobylku „nějaký důchod“, tedy přeloženo do pojmu „místo“, kde bude tak nějak odložena a nebude „dělat“ (ve smyslu dosavadních aktivit) vůbec nic.
Stáří koně je, stejně jako u člověka, dáno nějakým většinou dvoumístným číslem. Obecně, ovlivněno dostihovým a jiným sportem, se za koně starého a tedy na odpis považuje kůň, který je –náctiletý. Ale jen u nás v republice je přibližně 78 000 koní. Kolik z toho je "vysokých sportovců", podle kterých se obecně posuzuje stáří koně i pro všechny ostatní? Tak to máme zavrtané zvykem. Protože kůň který nevydrží běžet dostih nebo není úspěšný, je automaticky považován za neperspektivního, tedy starého koně.
 
Od stáří koně se tím dostávám k tomu, kdy je kůň starý. 
 
Ať už jsme kůň nebo člověk, příkladů je okolo nás nespočetně v obou směrech, číslo neovlivníme, ale ovlivníme náplň času a ta náplň ovlivní nás – nebo ty koně. Chybí-li smysluplná náplň, podněty, možnost zapojení, prostě práce, živý tvor rezignuje a zkracuje si cestu. V případě nuceného důchodu, jen proto, že si to myslíme, zkracujeme naplněnou cestu životem koni pak sami.
 
Nejjednodušší je odložit koně někam, kde se jen šourá spolu s ostatními podobnými a občas, abychom se cítili my dobře, ho zajedeme podrbat pod bradou – v tom lepším případě. 
 
Naopak to nejlepší, co může být, je dát koni náplň, byť uzpůsobenou jeho věku a možnostem. Náplň, zájem, zapojení, to jsou činnosti proti rezignaci, nudě, následné apatii, vzdání se. Činnost, to je totiž Život.
Vrátím se ještě jednou k personifikaci, starým příběhem z mé vlastní rodiny. Má přes-pětasedmdesátiletá babička, tehdy již vdova, šedivá, otrávená a usoužená, co několikrát za život vyjela do východního Německa a jednou v životě do Itálie, dostala dopis z Tasmánie, kde žil její bratranec, kterého neviděla 50 let. Chvilku si psali dopisy, internet tehdy nebyl, pak dostala poštou pozvání a letenku. Do Airbusu jsme tenkrát na Ruzyni naložili starou rezignovanou bábu se spoustou psychických a fyzických problémů, abychom po 2,5 měsících opačnou cestou obdrželi křepkou štíhlou rozsvícenou dámu bez holí, ale zato se spoustou plánů. Tato energie jí vydržela asi 5 dalších let.
 
Nemusíme nutně létat s koněm do zámoří, jde o princip…. 
 
Je krásné, že v dnešní době je převaha majitelů -cetiletých koní, kteří už svého dlouholetého parťáka „neposílají do salámu“ ani "na důchod", ale naopak s nimi dál spolupracují a hledají jim nové vyžití. Vidím v tom další LEVEL, který si koně zaslouží.
 
Hana Zeus