Kůň jako tvé emoční zrcadlo
(anotace pro připravované kurzy v oblasti rozvoje emoční inteligence)
Koně provázejí člověka od nepaměti, pro mnohé kultury byl duchovním partnerem, pro jiné jmenovaným do Senátu (pro což bych dnes dala hlas…), pro další či stejné hlavně dříčem a pomocníkem či pouhým nástrojem, bez kterého by se nic nepřepravilo a nevybojovala žádná bitva. Kupodivu jedno v kultuře nevylučuje druhé, je to o lidech, jejich potřebách a možnostech.
Přes to všechno jsou tu koně stále s námi. Pro jejich mnohá pracovní a silová využití máme v současné době jiné možnosti a tak se z koní těšíme ve formě „parťáků“ pro volný čas a vracení se k přírodě, kooperujících sportovců nebo spolupracovníků v mizejících pracovních oborech.
Ale koně nám mohou mnoho dát a naučit i v případě, že na nich zrovna nejezdíme, nesoutěžíme nebo s nimi netaháme klády či turisty.
Kůň je jedním z tvorů, který neumí přetvářku a manipulaci. Ostatně si to ani nemůže dovolit, protože bytostně nutně potřebuje mít „jasno“ ve vztazích a nastalých situacích. Potřebuje neustále sledovat fyzický i emoční terén okolo sebe, a to ne proto, aby ho měl jako člověk pod kontrolou mnohdy pro image, ale právě proto, aby mohl v nastalé situaci adekvátně reagovat ve svůj životní prospěch = přežití, bezpečné projití, kooperace se stádem ve smyslu hierarchie a zabezpečení potřeb, nevyhoštění. Proto neútočí, ale prchá. Proto kůň nejde k vodě rovně, ale oklikou, aby si všechno okolo pěkně prohlédnul. Proto vyhledává jedince, kteří mu takovou jasnou „situaci“ ve smyslu zabezpečení a jistoty umožní, kteří přeberou část zodpovědného rozhlížení (a zkušeného vyhodnocení). Je to o „energii“, ale energii a průhlednosti přesného smyslu a tu vytvářejí emoční důsledky.
/Asi všichni známe termín „Alfa samec“, který je mnohdy považovaný za lídra stáda a nemusí to být nutně „samec“. Nicméně „Alfa jedinec“ je v konečném důsledku „prudič“, kterého ostatní členové stáda (jedno jakého, i lidského) pozorně sledují ve smyslu „bacha, co ten blbec zase vymyslí“. Nepředstavuje spolehlivou autoritu, která bezpečně provede neznámým terénem ostatní druhy, je ale výraznou osobností, která ovšem řeší pouze své potřeby (dočasné uznání, okamžitý respekt). Z tohoto důvodu se na Alfa jedince mnohdy nabalují další takoví s podobnými potřebami./
Kůň hledá a potřebuje svého vůdce. Kůň je oproti nám lidem obrovský a přitom strašně zranitelný. V přírodě je vždycky sám, když nemá stádo a jeho pravidla s hierarchií. Přes svoji velikost je kořist a ne dravec. Přesto a proto s námi půjde i do ohně, pokud my máme v sobě „ten pocit“, že ho ohněm bezpečně provedeme a že je to tak potřeba. Důležité: odpovídáme za něj! Kůň cítí i to, zda my cítíme odpovědnost, což se zpětně projevuje v naší formě jednání, vystupování, držení těla, gestikulaci, pocením, pocity, které vyrábíme (a mnohdy domněle pečlivě skrýváme) při řešení obyčejných i zapeklitých situací aj.
Odpovědnost je nesmírně silná emoce, ostatně má v sobě práva i závazky. Proto je koni vůdcem ten, jemuž lze objektivně důvěřovat, ten, komu lze po zvážení situace svěřit do rukou vlastní život. Pocit zodpovědnosti a „napojení“ umí sakra dobře prozkoumat.
Říká se, že jedna z nejtěžších lidských prací je ta sama na sobě Chceme-li dobře vycházet se svým koněm ve smyslu bezpečného a důvěryhodného průvodce, musíme nutně začít u sebe, třeba sami se sebou začít „prací ze země“. Jsou na to určitě desítky, ne-li stovky, metod a žádná není hotová hned… Vycházet sami se sebou a dostat se tak někam dál, to ocení každý člověk, který hledá a chce se nějakým způsobem vyvíjet. Nemusí to proto být jen ten, kdo chce komunikovat dobře směrem ke svému koni. I když nejsme zapáleni pro koně, může nám kůň pomoci zrcadlem ukázat cesty vlastního vývoje.
Pozoruhodné na tom je, že nejdříve se musíme naučit vycházet sami se sebou a pracovat se svými emocemi, respektive tím, jak nás v navyklém schématu reakcí umí vláčet, ovlivňovat a strkat neustále stejným, už mnohdy vyzkoušeným a přesto neúspěšným, směrem.
Vzpomenu-li, zpětně a už s emočně inteligentnější hlavou, na veškeré svoje neúspěchy či nedohovory s mým koněm za celých 20 let, nebo výslovně úrazy, pády a válení se v hlíně, vždy byla příčinou průšvihu moje pocitová nepohoda. Kterou jsem současně řešila nějakým nesmyslem či „na justem“ v souvislosti s koněm a to v okamžiku, kdy jsem koni měla být důvěryhodným průvodcem, protože on to za dané situace očekával. Proč by jinak kooperoval?
Dost dobrá zkušenost i důvod, naučit se tyto okolnosti rozpoznávat, ovládat a vzájemně spo- i odpo-jovat. Není to jednoduché ani rychlé, ale princip funguje i „mimo koně“, tedy v běžném životě a mezilidské komunikaci. A kůň je v tomto momentě učitelem a lakmusovým papírkem našeho skutečného vývoje i stavu mysli.
Tady a teď, nejtěžší učení pro člověka.
Hana Zeus
